Slepý básník

Včera v 20:06 | Aktia |  Co na mysl přijde...
Už delší dobu mě provází jedna otázka, myšlenka nebo ani nevím, co to je...

Od narození slepí lidé, nemají fantazijní představy...

Co kdyby existoval takový básník...?
Básník co nikdy neviděl svět na vlastní oči, zná ho jen z vůní, hmatu a jiných smyslů...

O čem by asi psal?
O melodii světa...o přáních... o pocitech... o tom jak vidí svět on... o tom jaký svět skutečně je...?

Snad je to naivní, co já vím, ale myslím, že verše takového básníka by byly geniální... byl by to úplně jiný pohled...
S takovým člověkem bych se chtěla setkat a zeptat se jak píše, jak začal psát... a plno dalšího...

Existuje nebo bude existovat taková osoba...?
Přidat komentář
 

Poslední dny

Včera v 19:35 | Aktia |  Co na mysl přijde...
Dlouho jsem tady už nenapsala...
Mám za sebou maturitu a tím ze mě spadly 4 obrovské balvany...
pocit je to úžasný a ještě o to lepší když mám před sebou dlouhé prázdniny plné fesťáků, oslav a kytarových sessionu...

V takových chvílích, jako třeba před maturou... člověk zjistí, kolik lidí si na něj vzpomene...
a je to důležité, pár lidi mě pořád udržovalo jakž takž v pohodě...

Děkuji moc všem :-)
Přidat komentář

Strach

12. května 2012 v 13:35 | Aktia |  Mé (...části ?)
Postav se strachu čelem, jinak se ti vyšplhá po zádech. - Frank Herbert

Každý má dvě možnosti. Jsme buď naplněni láskou..., a nebo strachem. -Albert Einstein

Když má člověk strach, přestává uvažovat. -P. Holbach

Nezoufej nad tím, kdo ti říká, že má strach, ale měj strach z toho, kdo ti říká, že si nikdy nezoufá. -E. Fried

Strach lže a ty mu věříš. -Friedrich Nietzsche

Strach má sto očí a všechny jsou pro to, aby týraly bušící srdce. - William Wordswor

To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, když přestanou mít strach. -Gilbert Cesbron


Odvaha je strach, který se modlí. -Paulo Coelho
Přidat komentář

Chaos

12. května 2012 v 8:49 | Aktia |  Co na mysl přijde...
Je šílené když si s vámi vaše myšlenky dělají co chtějí...
jenže to teď absolutně nepotřebuju...
poslední dny jsou ve znamení přemlouvání a uklidňování...
jenže je to dost těžké a namáhavé...

vím, co pomůže, ale to přijde jen možná až na konci týdne...a to je pozdě...

Ale co už, zatnout, pěsti vydržet, splnit včerejší slib a pak až bude po všem se budu moct topit...

Je brutální ráno vstávat a večer ulehat s nehorázným pocitem Strachu...
Přidat komentář

Sekunda

11. května 2012 v 20:10 | Aktia |  Co na mysl přijde...
A tak se mi během sekundy rozplynul sen...
a do mysli vkradl obrovský Strach...
:-(
Přidat komentář

11.5.

11. května 2012 v 20:08 | Aktia |  Co na mysl přijde...
Tak prý poslední dobou často mlčím...

asi jsem už unavená pořád něco vysvětlovat...
...pořád něco obhajovat...
...pořád něco domlouvat

chci poslouchat... :-)
chci být sama...
a slyšet po čem má Duše touží...
po čem mé Srdce prahne...
po čem má mysl teskní...
Počet komentářů: 1

Písničky

10. května 2012 v 10:35 | Aktia |  Co na mysl přijde...
Většinou takové písničky neposlouchám,
ale dnes jsem našla tyto a tak nějak se hodí k tomu, co se pořád vrací...
někdy dlouho ne a někdy často...


Už nie si tá princezná už je koniec,
tvoju nádej a sny ti ukradol zlodej,
áno bude to ťažké a bude to bolieť,
no musíš to vydržať ty nesmieš zomrieť.


Poznám tie dni, keď sa ti nedarí,
život ťa nebaví, šťastie ti ukradli.
A ty bez peňazí stojíš pri pokladni,
chceš si ho kúpiť, ale na predaj neni.
Mať tak zas dôvod smiať sa, pri niekom zaspať
a veriť zas, že láska neni zradca
je to dávno, ale bolí to stále.
Ostali spomienky ale poviem ti,
ty sa trápiš a on(a) spí bohvie s kým.
Tvoja láska, či jak jej to vravíš,
a najlepšie spravíš, keď sa ho(jej) zbavíš.
Tie myšlienky o vás dvoch vyžen už z hlavy.
Ty máš na viac, tak postav sa zo dna.
Pre teba neni vhodný(á), neni ťa hodný(á).
A preto ho(j)u od teba vietor odvial.
Jedného dňa, stratí sa tma a výjde slnko
a ty pochopíš, že ti celý čas pre iného (inú) srdce tĺklo.

ref.
Aj keď život nedáva, skôr bere ti,
pre jednu lásku slnko nesvieti.
Nesmieš zúfať, musíš dúfať.
Zapamätaj si, že bez pekla neni raj.
Aj keď ťa majú za hlupáka,
ty musíš veriť a stále kráčať.
A jedného dňa sa budeš smiať,
bez bitky vojnu nikto nevyhral.

Viem akú príchuť má čierny deň,
ako bolí keď sen sa ti rozplynie.
Viem, aký pocit je keď nepríde,
to,čo malo prísť si ťa nevšimne.
Viem...
Přidat komentář

Cinkot noci

8. května 2012 v 20:13 | Aktia |  Tvorba má
Poslední cinkot noci...
...v záchvěvu tepla svíce
nad dopadající kapkou života.
...s vůní deště, běžící ulicemi,
vrývající se do chodidel
při bloudění (hledání)
těch, co se rozdali.
Přidat komentář

Měsíc

7. května 2012 v 21:13 | Aktia |  Tvorba má
Je to příběh, kterému nemusíte věřit, ale přece se stal...

Měsíc je tady od počátku Země. Viděl všechno, co se na Zemi událo, všechny nepravosti, války, křivdy, neštěstí ale také lásku, štěstí, dobrotu, milost a překvapení. Dlouhá staletí se dívá dolů ale je pořád sám a nemá si s kým povídat. Rád by se kromě příběhu podělil třeba i o radu, lichotku, nebo jen tiše naslouchal.
Na Zemi jsou lidé, kteří se pořád za něčím ženou, jsou lidé, kteří se pořád něčeho bojí, jsou lidé, kteří nikdy nejsou šťastni, jsou lidé, kteří pořád po něčem touží, jsou lidé, kteří nemají fantazii, jsou lidé, kteří jsou opakem tohohle všeho, ale přece mohou být někdy slepí ale hlavně hluší.
Jeden takový, co by na ostatní mohl působit, jako velice vyrovnaný, chytrý člověk, co se nedá jen tak rozhodit, ale vše to dusí v sobě a cokoliv se mu stane špatného zabalí to do krabice a uloží dozadu do mysli, se procházel nočním městem. Šel zrovna ze srazu s přáteli plný dojmů a štěstí. A zavolal na něj Měsíc. On vzhlédl k obloze a uznal, že dnes vypadá dobře a šel dál a přemýšlel o tom, co bude zítra. Co mu přinese budoucnost, jak postoupit v kariéře, kdy navštiví svou milenku a podobně. Přišel domů, okamžitě vyrazil k ledničce a došlo mu, že skoro celý den pořádně nejedl a tak si udělal velkou večeři a zalezl do peřin s filmem. Jakmile vše dojedl, vypnul počítač, a co nevidět usnul. V noci se mu zdál sen. Sen o motýlovi.
Byl na louce. Na rozkvetlé louce plné květin, zpívajících ptáků, všemožných brouků a všudypřítomného slunečního svitu. Ta představa sama o sobě je pěkná. Ale byl tam s ním i motýl. Nejdříve poletoval z květiny na květinu a plný radosti tančil okolo. Když si všimnul jeho, začal poletovat okolo něj a nakonec usedl na jeho rameno. Tohle se moc lidem nepoštěstí a on byl v tom snu moc šťastný, ale začalo pršet. Motýlek se snažil utéct, ale kapka ho srazila dolů. Po chvíli motýlka vzaly do dlaní ruce chlapce a odnesly pod střechu altánku. Spolu čekali, dokud nepřestane pršet a nevysvitne slunce. Seděli naproti sobě jako rovný s rovným a dívali se navzájem do očí, jak jen to bylo možné u motýlka a člověka. Po chvíli se už zdálo, že leze z poza mraků Slunce.
A najednou se probudil, celý pokoj byl ozářený. Skoro jakoby svítalo, ale byl to Měsíc. Byla to noc, ta jedna noc kdy ho volal Měsíc. On vstal, došel si na záchod, napil se vody a vrátil se do pokoje. V pokoji bylo příjemné chladno a tak zatáhl rolety a šel spát. Nebo spíše chtěl spát, ale dlouho nemohl usnout nakonec po hodině převalování celý naštvaný a znavený usnul. Ráno se probudil unavený a rozezlený na Měsíc. "Jakoby jsi nemohl svítit jinam? Dnes, jsi musel putovat zrovna k mému oknu, co…" Šel do práce, ale protože byl unavený a rozezlený na Měsíc nic ho nebavilo a nebyl schopný normálně pracovat.
Ten den se vracel z práce pozdě, už byla tma a zase svítil Měsíc. Poslední autobus do jeho bydliště mu odjel před nosem a tak se vydal pěšky. Šel alejí javorů, mezi kterými prosvítala zář Měsíce. Jakmile z aleje vyšel a vykouknul na něj celý ten zářící Měsíc, neudržel se a začal mu od plic nadávat za zničený a tím bezvýznamný den, únavu a plno dalších možných a nemožných obvinění. Vybil si na nebohém Měsíci svou zlost. Otevřely se všechny ty krabice hluboko vzadu v mysli. Nebe s lítostí nad Měsícem začalo plakat. Najednou okolo šla holčička v riflové sukýnce, úsměvem na rtech a s písní o Měsíci. Když slyšela, jak muž nadává, zeptala se, co jí Měsíc provedl, že tohle si určitě nezaslouží. A tak jí začal vyprávět.
"Včera když…" Během vyprávění se ale několikrát zarazil, a začalo mu docházet, jak krásně ten Měsíc včera svítil. Holčička si vyslechla celý příběh a zeptala se ho na jednu otázku utíkajíc dál do tmy. Co když Vám chtěl dát jen kousek své záře do očí, a vznešenosti na rty? Teď už pršelo čím dál víc a on tam jen stál a v hlavě mu zněly slova té holčičky. Vzhlédl nahoru k nebi, zadíval se na něj a čekal. A tak ho začal poslouchat a On mlčel. Teď nebe neplakalo lítostí nad Měsícem ale lítostí nad člověkem.
Tak Měsíc přestal mít chuť pomáhat lidem. Přestal mít chuť je volat, inspirovat je příběhy a dělat je šťastnými. Začal se zakrývat mraky a schovával v mlhách. Až jednou zase začal mít touhu po něčí společnosti. A naději, že tam na Zemi bude někdo, kdo ocení jeho moudra staletí.

Byl to jeden z mála jarních večerů v zimě. A po velice vydařeném večeru proseděném v čajovně se vracela přes celé město domů. Na rohu se rozloučila s kamarádkou a vyrazila na většinou temnou dlouhou cestu do své vesnice. Většinou je na cestě veliká tma, protože nikde po cestě nejsou lampy, až na začátku vesnice, ale dnes ne, dnes svítil Měsíc. Byl krásně bílý a zářil na obloze bez jediného mraku. Šla rychle, přece jen nemá ráda sama večer se courat v takové pusté cestě, ale najednou měla nutkání se podívat na nebe. Měsíc v ní spatřil naději, naději na to, že zrovna ona by mohla být ta, co ocení jeho přítomnost, a začal ji volat. Ona se zastavila a několik minut se na něj dívala. Stála zrovna na mostě, co se klene přes řeku, která se táhne okolo jedné půlky vesnice. Stála s očima do kořán, plnýma očekávání a překvapení a výrazem v obličeji jaký mívá při pohledu na něco, co ji fascinuje. Už domů nespěchala, stále chtěla mít na očích Měsíc. Měsíc co pro dnešní noc našel společnost.
Když spolu došli domů a ona zavřela dveře, byla v jiném prostředí a rodina se jí začala vyptávat, jak bylo a jestli má hlad a pořád další a další otázky. Když se konečně dostala do svého pokoje, zjistila, že z její strany nejde vidět její přítel Měsíc. A tak ulehla k filmu a kolem půlení dnů usnula. Zdál se jí sen. Většinou si své sny pamatuje ale teď ne. Jen ví, že byl pěkný a na konci ji vzbudila prudká záře. Když otevřela oči a začala vnímat, všimla si svého přítele Měsíce. Byl přímo uprostřed jejího střešního okna a tudíž rovnou jí na očích. Byla moc ráda, že ji zase Měsíc navštívil a Měsíc byl rád, že ji po dlouhém putování opět našel. Posadila se a po chvíli šla k oknu, otevřela ho a společně se na sebe dívali. Opět někdo vyslyšel jeho volání, a věnuje mu takovou pozornost. Koukali na sebe, ona poslouchala příběhy, co jí vyprávěl, a nechala se vtáhnout do děje každého příběhu. Měsíc vyprávěl mnoho příběhů, které viděl. Příběh z doby železné o dívce s modrýma očima z kmene Omanach, lásce, dobrodružství a odvaze, později příběhy mořeplavců, vynálezců Edisona, Newtona…
S napětím poslouchala a šla spát, až nad ránem kdy Měsíc už musel opustit její pokoj. Oba se shodli na tom, že by byli rádi, kdyby se lidé uměli dívat okolo a naslouchali všem voláním. I když musel už odejít, ona byla pořád moc šťastná a musela se podělit i s pár dalšími přáteli. Napsala "Dnes mě volal Měsíc." Každý z těch, co si to přečetli, přebrali si to po svém, někdo lépe někdo jinak. Ale žádná reakce nebyla špatně.

Ráno, když se vzbudila s úsměvem na rtech. Vzpomněla si na tu úžasnou noc s přáním, aby si na ni ještě někdy Měsíc vzpomněl a ona mohla poslouchat jeho příběhy. Teď už snad o něco veselejší. S lidmi co také vyslyšeli ono volání Měsíce.
Celý článek | Přidat komentář

Na molu

7. května 2012 v 19:05 | Aktia |  Obrázky...odrazy mysli
krásné dřevěné molo…

temná noc, jen lampy okolo svítí a vytváří cestičky na hladině…
vítr, čas od času když má chuť rozeběhne se po hladině
a vytváří tak úchvatné obrazy…
každý krok větru tak jde vidět…

stromy okolo šeptají krásnou písničku…
dojetí tady lítá všude možně….

najednou po molu kráčí postava….
je to anděl…padlý anděl…
jedno z křídel má polámané a slzy se mu derou do očí…

a proč padl…? odpověď zůstala tam, kde příběh začal…

po chvíli, kdy se dal do usedavého pláče…
jej za nohavici zatahá dítko…

a ptá se: "Proč pláčeš?"´
a tak začal vyprávět (snad proto, že to bylo "jen" dítě) a holčička pozorně poslouchala…
pak si povídali až do rána…oběma bylo moc dobře…


je to holčička co našla svého strážného anděla na celý život...?
je to anděl, co našel smysl a teď prochází (mezi) námi...?
Přidat komentář

Další články

Kam dál